Ústavněprávní požadavky vztahující se k nákladům řízení

III.ÚS 1840/10 ze dne 23.09.2010

 

Ústavněprávní požadavky vztahující se k nákladům řízení

 

 

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu
Jménem republiky

 

 

 

Ústavní soud rozhodl dne  23. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Obec Oplot, se sídlem Oplot 69,  IČ: 00574147,  právně zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem AK se sídlem   Slovanská tř. 136, 326 00 Plzeň,  proti  rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010  č. j. 18 Co 237/2009-336, za účasti Krajského soudu v Plzni,  jako účastníka řízení, a dále 1)  Okresního soudu  Plzeň – jih   a  2) K. W., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

 

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010  č. j. 18 Co 237/2009-336 se ve výroku pod bodem  II.  zrušuje.

 

Odůvodnění:

 

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu  doručena dne  25. června 2010, se  stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010  č. j. 18 Co 237/2009-336  ve výroku pod bodem II.,  a to pro porušení  článku11 ačlánku  36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

 

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o Ústavním soudu”).

 

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn.7 C203/2005.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem  Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 11. února 2009 č. j.7 C203/2005-317   byla zamítnuta žaloba, kterou se  žalobce  K. W. po žalované (v řízení před Ústavním soudem “stěžovatelka”) domáhal  zaplacení částky 68 123,- Kč (výrok pod bodem I.), žalobci  byla uložena povinnost  zaplatit žalované náklady řízení ve výši 149 668,- Kč  (výrok pod bodem II.) a dále byla žalobci uložena povinnost zaplatit státu  náklady řízení ve výši 220,- Kč (výrok pod bodem III.).

 

Rozsudkem  Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010  č. j. 18 Co 237/2009-336 byl  rozsudek  Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 11. února 2009 č. j.7 C203/2005-317 ve výrocích pod body I. a III. potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu),   ve výroku pod bodem II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované na nákladech  řízení před soudem prvního stupně částku 73 266,- Kč (výrok pod bodem II.). Dále byla uvedeným rozsudkem žalobci uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 23 305,- Kč (výrok pod bodem III.).

 

Ústavní soud si  vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni,  jako účastníka řízení, a dále si vyžádal  vyjádření   Okresního soudu  Plzeň – jih   a   K. W., jako vedlejších účastníků řízení.   Krajský soud v Plzni ani  Okresní soud  Plzeň – jih se k podané ústavní stížnosti nevyjádřily. Vedlejší účastník  K. W. se k podané ústavní stížnosti sice vyjádřil, avšak nikoli prostřednictvím zvoleného právního zástupce, tak jak byl ve výzvě soudu poučen, takže k tomuto vyjádření Ústavní soud nemohl přihlédnout.

 

Podle ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci.  Protože stěžovatelka,  Krajský soud v Plzni,  Okresní soud  Plzeň – jih  ani  K. W. se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřili, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že tito účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem  na uvedené rozhodoval  Ústavní soud   ve věci  bez nařízení ústního jednání.

 

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka  Krajskému soudu v Plzni vytýká, že porušil její ústavně zaručená práva tím, že změnil výrok pod bodem II. rozsudku  Okresního soudu Plzeň – jih týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, ačkoli právní posouzení celé věci provedené soudem prvního stupně potvrdil.

 

Odvolací soud podle stěžovatelky  neměl žádné důvody pro své rozhodnutí o snížení náhrady nákladů řízení, které byly stěžovatelce přiznány.  Uvedené rozhodnutí je podle stěžovatelky v rozporu s principy spravedlnosti a nese známky svévole. Odůvodnění, proč odvolací soud povinnost žalobce nahradit  náklady řízení  stěžovatelce   snížil o  jednu  polovinu, je zcela obecné, bez jakéhokoliv objasnění okolností, důkazů a myšlenkových postupů, které soud k takovému rozhodnutí vedly.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje důvody, které mají podpořit  její názor, že odvolací soud  o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně  rozhodl nesprávně. Napadené rozhodnutí je tak podle stěžovatelky nezákonné a protiústavní.

 

III.

Ústavní soud  není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad  rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li  pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo  svobody.

 

Ústavní soud  tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl  k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

 

V souzené věci odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů předchozího řízení tak, že uložil žalobci, aby uhradil žalované náklady řízení pouze z jedné poloviny, tj. ve výši 73 266,- Kč, a to s odkazem  na ust. § 150 občanského soudního řádu (dále jen “o. s. ř.”).

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně  zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být  předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn.  II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn.  IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

 

V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro kasační zásah.

 

Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) “důvody hodné zvláštního zřetele”,  který poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu.  Obsah a rozsah  tohoto neurčitého právního pojmu  však nemohou obecné  soudy  vymezit libovolně, nýbrž musí ho upřesnit s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že při výkladu pojmu “důvody hodné zvláštního zřetele” nelze protežovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, ale je nutno pamatovat i např. na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05).

Ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí o tom, že účastník, který v řízení uspěl,  ponese sám své náklady,  musí být řádně odůvodněno, např. okolnostmi souvisejícími s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (srov. nález ze dne 5. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07,  nález ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3015/09).

 

Úvaha soudu, zda  v dané věci jde o tak výjimečný případ, zda tu  jsou důvody hodné zvláštního zřetele, tedy důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř.,  musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000).

V postupu soudu,   který   není   odpovídajícím  způsobem vysvětlen, lze  spatřovat  prvky libovůle  a nahodilosti; pouhý formální odkaz na  příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru,  ke kterému  soud  dospěl,  není ve smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující (nález sp. zn. III. ÚS 727/2000).    Pokud  tedy výjimečná aplikace ust. § 150 o. s. ř. nebyla v napadeném rozhodnutí odůvodněna dostatečně, bylo tím porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu článku  36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález sp. zn. II. ÚS 3015/09).

V souzené věci Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu k  výroku o nákladech  předchozího řízení (řízení před soudem prvního stupně  i  řízení odvolacího)  s poukazem na ust. § 150 o. s. ř.  pouze obecně konstatoval, že “s ohledem na charakter sporu a majetkové poměry žalobce považuje za spravedlivé, aby žalované tyto náklady řízení  z jedné poloviny hradil žalobce”.  Takovéto odůvodnění výroku o nákladech řízení – zvláště když jde o  výjimečný případ ve smyslu ust. § 150 o. s. ř. – považuje Ústavní soud za nedostatečné.

Napadeným výrokem pod bodem II.  rozsudku  Krajského soudu v Plzni, kterým bylo rozhodnuto o nákladech předchozího  řízení,  došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.

 

Při shrnutí výše uvedeného  Ústavní soud ústavní stížnosti podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu  vyhověl a   podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2010  č. j. 18 Co 237/2009-336  ve výroku pod bodem II. zrušil.

 

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

 

V Brně dne 23. září 2010

 

Jan Musil  v. r.

předseda senátu Ústavního soudu