K hodnocení důkazů v odvolacím řízení (zásada přímosti)

I.ÚS 3725/10 ze dne 03.08.2011

 

K hodnocení důkazů v odvolacím řízení (zásada přímosti)

 

 

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu
Jménem republiky

 

 

 

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, Advokátní kanceláře – Čermák, Kolínová, Rožnovský, v. o. s., se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, č. j. 20 Co 350/2010-195, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a nezl. N. Š. jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Městským úřadem v Broumově (odbor sociálních věcí a zdravotnictví, oddělení sociálně-právní ochrany dětí), se sídlem Třída Masarykova 239, Broumov (dále jen “opatrovník”), a za účasti J. G., matky N. Š., jako druhé vedlejší účastnice, zastoupené JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, ul. Generála Svobody 17, takto:

 

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, č. j. 20 Co 350/2010-195, se zrušuje.

 

Odůvodnění:

 

I.

 

Dne 30. 12. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen “zákon o Ústavním soudu”). Stěžovatel petit ústavní stížnosti formuluje následujícím způsobem: “(…) Ústavnímu soudu proto navrhuje, aby vydal tento n á l e z : […] pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.10.2010 pod č.j. 20 Co 350/2010 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10.5.2010 pod č.j. 0 Nc 415/2009-164 se zrušuje.” Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, lze však – podle Ústavního soudu – dovodit, že stěžovatel žádá zrušení pouze v záhlaví citovaného rozhodnutí odvolacího soudu; to proto, že právě rozhodnutí i řízení před odvolacím soudem stěžovatel argumentačně napadá, poněvadž rozhodnutím krajského soudu byla dcera stěžovatele svěřena do výchovy matky, byť ji předtím nalézací soud svěřil do výchovy stěžovatele.

Ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje následujícím způsobem:

 

Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 20 Co 350/2010, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 5. 2010, č.j. 0 Nc 415/2009-164, se mění tak, že nezl. N. Š. (dále také “nezletilá”) se svěřuje do výchovy matky a otec (stěžovatel) je povinen platit na výživu nezl. částku 3.500,- Kč měsíčně.

 

Stěžovatel se domnívá, že tímto rozsudkem krajského soudu byla porušena jeho základní subjektivní práva zakotvená zejména v článku 32 odst. 1, v článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3, v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”) a dále v článku6 av článku 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, dále pak v článku 3 odst.1 aodst. 2, v článku 6 odst. 2, v článku 9 odst.1 aodst. 2, v článku 12 odst.1 aodst. 2, v článku 18 odst. 1, v článku 27 Úmluvy o právech dítěte. Citovaná ustanovení – podle stěžovatele – svojí povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces. Stěžovatel konkrétně spatřuje porušení citovaných základních práv v řízení o odvolání proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Náchodě. Je si vědom toho, že v rámci odvolacího řízení může být rozhodnutí odvolacího soudu zcela opačné oproti rozhodnutí soudu prvního stupně; stěžovatel má však zato, že v odvolacím řízení je nezbytné, aby se odvolací soud vypořádal nejen se všemi odvolacími námitkami, ale i s námitkami vznesenými stěžovatelem k odvolání matky a k odvolání opatrovníka nezletilé, a to s přihlédnutím ke všem provedeným důkazům v rámci prvoinstančního řízení. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že odvolací soud na podkladě provedeného odvolacího řízení dospěl ke zcela odlišným právním závěrům než soud prvního stupně, které jej vedly ke změně rozsudku prvostupňového soudu. Podle výrokové části napadeného odvolacího rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, je podle stěžovatele zřejmé, že se odvolací soud zjevně odchýlil od hodnocení provedených důkazů prvoinstančním soudem, neboť současně nově hodnotil vypracovaný znalecký posudek (a další poznatky ze spisu), aniž by však v rámci odvolacího řízení tyto důkazy opakovaně provedl (tedy, aby mimo jiné opětovně znalce vyslechl); stěžovatel se tak nemohl k těmto provedeným důkazům v rámci odvolacího řízení vyjádřit. Za tohoto stavu byl zkrácen na svých základních právech, neboť mu odvolací soud odňal reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v jeho oprávnění argumentovat v rámci odvolacího řízení. Porušení základních práv lze prý rovněž dovodit z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19. 10. 2010. Z něhož totiž podle stěžovatele vyplývá, že odvolací soud v řízení o odvolání pouze podal zprávu o předchozím řízení, nato právní zástupkyně matky přednesla odvolání, opatrovník přednesl odvolání a právní zástupkyně stěžovatele odkázala na písemné vyjádření stěžovatele; odvolací soud však “nepřednesl” důkazy, které v rámci odvolacího řízení chtěl nově hodnotit. Krajský soud tím – ve svém důsledku – porušil podle stěžovatele zásadu přímosti, podle které dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Stěžovatel s ohledem na průběh odvolacího řízení nemohl podle svého tvrzení důvodně předpokládat, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení změní argumentaci k jednotlivým důkazům, oproti argumentaci soudu prvoinstančního.

 

Stěžovatel spatřuje porušení svých shora citovaných základních práv i v tom, že ač byl v souladu se svými zákonnými právy řádně seznámen s odvoláním matky i opatrovníka a na tomto podkladu předložil své vyjádření k těmto odvoláním, jeho vyjádření k odvolání opatrovníka odvolací soud ve svém rozhodnutí nejenže argumentačně nezohlednil, ale toto vyjádření není dokonce ani založeno ve spise.

 

Stěžovatel dodal, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal ani s možností v minulosti evidentně fungující střídavé péče. Odvolací soud ostatně – podle stěžovatele – vůbec nedostál povinnosti řádného a transparentního odůvodnění svého rozsudku; nezabýval se totiž (mimo jiné) zájmem nezletilého dítěte a akcentoval zažitou praxi, pokud jde svěřování nezletilých dětí do výchovy matce.

 

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel prohlašuje, že ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

 

II.

 

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě evidovaný pod sp. zn. 0 Nc 415/2009. Zjistil, že jmenovaný soud vydal 10. 5. 2010 rozsudek č. j. 0 Nc 415/2009-164, kterým rozhodl takto: “I. Nezletilá N. Š. se svěřuje do výchovy otce. […] II. Matce se výživné pro nezletilou N. Š. neurčuje s účinností od právní moci tohoto rozsudku. […] III. Řízení o úpravu styku otce s nezletilou N. Š. se zastavuje. […] IV. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení. […] V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.”

 

Okresní soud zejména uvedl, že oba rodiče mají předpoklady pro výchovu své dcery, leč nejsou schopni se dohodnout. Za této situace musel soud posuzovat, který z rodičů má lepší předpoklady pro výchovu nezletilé. Vycházel přitom zejména ze znaleckého posudku a z výslechu znalce PhDr. K. N. Měl za prokázané, že oba rodiče jsou schopni dceru vychovávat, ale mají značně rozdílné představy o způsobu výchovného vedení nezletilé. Matka zastává tzv. tradiční způsob výchovy, kdy vyžaduje kázeň a podřízení dítěte. Stěžovatel je oproti matce ve výchově značně liberální a má tvořivější přístup k výchově. Z hlediska vzdálenější perspektivy a možností nezletilé se podle znalce jeví jako vhodnější výchovný přístup stěžovatele (srov. číslo listu 119). Nezletilá navíc sama v současné době jednoznačně preferuje prostředí u stěžovatele (srov. číslo listu 117). V řízení bylo podle nalézacího soudu dále prokázáno, že střídavá výchova, která se nyní realizuje, nevyhovuje ani rodičům ani nezletilé. Rodiče nejsou schopni spolu komunikovat, jejich bydliště jsou od sebe značně vzdálená a nezletilá musí například navštěvovat dvě mateřské školy, takže i adaptační nároky na časté změny v životě nezletilou enormně zatěžují; vyústily u ní dokonce až do neurotických obtíží. Prvostupňový soud proto nezletilou svěřil do výchovy stěžovatele. Přihlédl i k tomu, že stěžovatel slíbil, že matce nebude bránit ve styku s nezletilou a umožní jí široký styk s dcerou.

 

Proti tomuto rozsudku podala odvolání matka i opatrovník nezletilé – Městský úřad v Broumově. Matka (srov. číslo listu 169 – 172) kritizovala zjednodušující pohled prvostupňového soudu na předmětnou záležitost. Připomněla, že i znalec hodnotí výchovné působení stěžovatele na nezl. jako nadměrně tolerantní. To je podle matky hlavní důvod toho, že nezletilá projevuje větší chuť žít v prostředí stěžovatele. Riziko pro ni vidí i v tom, že by byly u stěžovatele vychovávány děti tří různých otců a dvou různých matek, přičemž osobnost partnerky stěžovatele (nyní manželky) nebyla znalcem hodnocena zcela kladně. Matka se rovněž pozastavila nad finančním hospodařením stěžovatele, které je podle ní nezodpovědné, neboť týž je finančně závislý na svých rodičích.

 

Opatrovník nezletilé ve svém odvolání (srov. číslo listu 174 – 175) zejména zdůraznil, že matka je pro nezl. větší autoritou; pokud nezletilá preferuje prostředí otce, je tomu tak právě proto, že u něho není v ničem vázána. Určitou neznámou je také výchovné působení manželky otce nezletilé. Opatrovník navrhl svěření nezletilé do výchovy matky, a to i s ohledem na to, že stěžovatel doposud neprokázal schopnost dceru finančně zabezpečit.

 

Ve spise je založen přípis okresního soudu (srov. číslo listu 180), na kterém je uvedeno, že okresní soud zasílá odvolacímu soudu vyjádření stěžovatele “k odvolání, které podala matka a opatrovník”. Ve spise (srov. číslo 180/1 – 180/6) je dále založený přípis stěžovatele nazvaný jako vyjádření otce k odvolání matky. Tam stěžovatel mimo jiné navrhl potvrzení prvostupňového rozsudku. (Nezletilá jednoznačně preferuje prostředí u něho.) Stěžovatel dodal, že se svou družkou uzavřel manželství, nezl. by tedy žila v úplné rodině s nevlastními sourozenci. Poukázal také na své podnikatelské aktivity s tím, že je schopen dítě bez problémů materiálně zajistit.

Ze spisu je dále patrné (srov. číslo listu 191 – 193), že v rámci jednání před odvolacím soudem tento soud rekapituloval dosavadní průběh řízení. Zástupkyně matky přednesla odvolání, dále navrhla změnu prvostupňového rozhodnutí v tom, že nezletilá by měla být svěřena do výchovy matky, eventuálně by matka souhlasila se střídavou výchovou. Zástupkyně otce v rámci jednání před odvolacím soudem odkázala na vyjádření stěžovatele k odvolání a na jeho vyjádření během řízení; otec je podle ní ekonomicky nezávislý a jeho výchovné prostředí podporuje i znalec; prvostupňové rozhodnutí tedy mělo být podle jejího názoru potvrzeno. Při jednání před odvolacím soudem stěžovatel (otec) k dotazu soudu rovněž uvedl, že jeho příjmy jsou asi kolem 20.000,- Kč. Opatrovník při jednání v souladu se svým odvoláním navrhl změnu prvostupňového rozhodnutí s tím, že by podle jeho názoru přicházela v úvahu i střídavá výchova.

 

Krajský soud v Hradci Králové pak rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 20 Co 350/2010-195, tak, že změnil rozsudek okresního soudu takto: “I. (…) a) Nezletilá N. Š. se svěřuje do výchovy matky. […] b) Otec je povinen platit na výživu nezletilé částku 3.500,- Kč měsíčně vždy do 5. dne v měsíci a k rukám matky nezletilé, a to počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku. […] II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. […] III. Otec je povinen nahradit České republice náklady řízení v částce 12.870,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a na účet Okresního soudu v Náchodě. […] IV. Otec je povinen nahradit matce nezletilé náklady řízení za zmařené jednání dne 21.9.2010 v částce 2.382,- Kč splatné do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky matky.”

 

V odůvodnění mj. uvedl: “(…) Znalci PhDr. K. N. se jeví být z hlediska vzdálenější budoucnosti, perspektivy a možností nezletilé vhodnější výchovný přístup otce a okresní soud tento jeho závěr v podstatě bez dalšího převzal jako základ svého rozhodnutí. V tom krajský soud spatřuje skutečně onen zjednodušený pohled okresního soudu na věc, který mu matka vytýká v odvolání. Z obsahu spisu totiž dále plynou další poznatky a skutečnosti, ke kterým je nutno přihlédnout a které mají na řešení otázky, komu z rodičů nezletilou svěřit do výchovy, významný vliv. Sám znalec hodnotí otcovu výchovu za místy ‚nadměrně? liberální, bez výraznějších mantinelů chování, navíc při této výchově je otec trochu ‚idealistický? a jeho tolerantnost ‚přehlíží některé aspekty reálného života?. Tyto odborné poznatky vyplývají ze znaleckého posudku a pokud znalec k těmto údajům připojil svůj subjektivní názor, že lepším vychovatelem nezletilé se mu za této situace jeví otec, pak se vyjadřoval k otázce, která přísluší vyřešit jedině soudu. A tento nikoliv již odborný, ale více právní závěr okresní soud bez dalšího přijal za své rozhodnutí. Ze skutkových závěrů znalce tedy plyne, že ve výchovném působení obou rodičů jsou určitá negativa. Za této situace má krajský soud za to, že vzhledem k dalším zjištěním je přece jenom více v zájmu nezletilé, bude-li svěřena do výchovy matky. Na její straně je totiž méně rizikových faktorů a méně ‚neznámých? – matka, na rozdíl od otce, již plně prokázala svou schopnost o nezletilou celodenně a pravidelně pečovat (…). Při svěření nezletilé matce bude jistota, že o nezletilou bude skutečně pečovat plně rodič a nebude ve hře ona výše zmíněná ‚neznámá?, což je role a význam nyní již manželky otce, která navíc s otcem nezletilé očekává narození dítěte (…), což by bylo již – případně i s nezletilou N. – čtvrté dítě v domácnosti, takže na výchově N. by se nepochybně manželka otce podílela výraznou měrou. Přitom soužití otce a jeho dříve družky a nyní manželky netrvá nijak dlouho (…).”

 

III.

 

K ústavní stížnosti se vyjádřil Okresní soud v Náchodě tak, že zcela odkázal na svoje rozhodnutí. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

 

Krajský soud s upuštěním od ústního jednání rovněž souhlasil. Plně odkázal na své rozhodnutí. Krajský soud prý ve svém rozhodnutí akcentoval jiné skutečnosti než prvostupňový soud, ovšem stále šlo o skutečnosti, které byly všem účastníkům řízení známy a stěžovatel se k nim vyjadřoval.

 

Matka nezletilé jako vedlejší účastnice k ústavní stížnosti v podstatě uvedla, že stěžovateli byla v průběhu řízení, ať již před soudem prvního stupně nebo před odvolacím soudem, plně zachována jeho procesní práva, a tato práva též stěžovatel v řízení plně vykonával; nebyl tedy žádným ze soudů na svých právech zkrácen. Pokud nyní podal stěžovatel ústavní stížnost, činí tak podle názoru vedlejší účastnice proto, že nesouhlasí s výrokem rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv z důvodu, že by byl v průběhu řízení před odvolacím soudem na svých právech zkrácen. Rozhodnutí odvolacího soudu reflektuje podle názoru vedlejší účastnice zejména zájmy nezletilého dítěte. V závěru svého vyjádření vedlejší účastnice uvedla, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

 

Opatrovník se k ústavní stížnosti ani k vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové nevyjádřil.

 

Vzhledem k obsahu vyjádření účastníka řízení, resp. vedlejší účastnice řízení, i s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti, nezasílal Ústavní soud stěžovateli tato vyjádření k event. replice.

 

Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků řízení upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

 

IV.

 

Ústavní stížnost je důvodná.

 

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv či svobod se skládá z několika komponentů [srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98 – viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen “Sbírka rozhodnutí”), svazek 15, nález č. 98 – a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

 

Z pohledu podústavního práva relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení na předmětnou věc dopadají zejména ustanovení §213 a§ 220 o. s. ř.

 

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného procesního práva.

 

Ustanovení § 213 o. s. ř. se týká dokazování v odvolacím řízení a upravuje oprávnění odvolacích soudů přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu; zakotvuje apelační povahu odvolací instance. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř., v platném znění, pak platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. praví, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.

 

Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provádění důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (srov. například již Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník 1968, strana 527 – R 92/68), tak i doktrína (viz kupř. Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád : komentář Díl II. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009, s.1714 anásl.) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu (ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti a přímosti v občanském soudním řízení) interpretují ustanovení § 213 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Ostatně, právě uvedený závěr akcentovala rovněž novela provedená zákonem číslo 59/2005 Sb., kterou byl změněn občanský soudní řád konkrétně pak i jeho § 213 (srov. k tomu důvodová zpráva k zákonu číslo 59/2005 Sb., sněmovní tisk č. 643/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2002 – 2006 důvodová zpráva – Obecná část.)

 

Byť tedy Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí formálně sledoval dikci ustanovení § 220 o. s. ř. – vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu učiněného Okresním soudem v Náchodě, leč nesouhlasil s jeho závěry – porušil svým postupem právě zásady plynoucí zejména z ustanovení § 213 o. s. ř. Rozdílným způsobem totiž hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy (zejména výše zmíněný znalecký posudek znalce PhDr. K. N.), aniž by je opakovaně provedl sám a získal tak přímý a bezprostřední dojem z nich.

 

Z pohledu práva podústavního, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Hradci Králové zejména ustanovení §213 a§ 220 o. s. ř., jelikož změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je byl sám opakoval.

 

Z pohledu ústavněprávního je pak nutno stanovit podmínky, jejichž splněním může nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy založit porušení základních práv i svobod konkrétního stěžovatele.

 

Ústavní soud v dosavadní judikatuře zahrnul obdobné porušení jednoduchého práva pod rámec, jenž je z pohledu ústavněprávního chráněn čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen “Úmluva”). Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 275/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 79) konstatoval následující: “[Podle] ustanovení § 213  o.s.ř. a zavedené judikatury soudů  není odvolací soud  vázán skutkovým stavem,  jak jej zjistil  soud prvního stupně,  pokud se však  míní odchýlit od skutkových  zjištění učiněných  soudem prvního  stupně na  základě svědeckého  důkazu  před  soudem  prvního  stupně  provedeného, je nutno,  aby  důkazy  svědecké  sám   opakoval  a  zjednal  si  tak rovnocenný  podklad  pro  případné  odlišné  zhodnocení svědeckého důkazu.   Jestliže  odvolací   soud  z tohoto   zákonného  postupu vykročil, když výpověď svědka K.  sám neprovedl, pak při hodnocení důkazů  zatížil své  rozhodnutí a  řízení mu  předcházející vážnou vadou   a    současně   jednal   v rozporu    s principy   řádného a spravedlivého procesu  chráněnými čl. 36  odst. 1 Listiny  a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.” Není důvodu, aby Ústavní soud v této konkrétní souzené věci postupoval odlišně, byť jde o důkaz nikoli svědecký, ale o důkaz výslechem znalce, který nebyl proveden.

 

Důkazní řízení znamená provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem může založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti; dle ní dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.

 

V posuzované věci – na základě takto vyložených důvodů – dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Hradci Králové tím, že změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je byl sám opakoval, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Proto Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2010, č. j. 20 Co 350/2010-195, zrušil [§ 82 odst.1 aodst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Kasací citovaného rozhodnutí je zároveň otevřen prostor i k tomu, aby krajský soud mohl zvážit námitku stěžovatele týkající se údajně chybějícího vyjádření stěžovatele k odvolání opatrovníka, případně další námitky; těm se Ústavní soud v tomto nálezu již hlouběji nevěnuje, neboť na samotném zrušení posuzovaného rozhodnutí by jejich posouzení již nemohlo nic změnit.

Ústavní soud dodává, že tímto svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí krajského soudu ve věci samé.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

 

V Brně dne 3. srpna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu